Podnebí

Právě skončily volby do Akademického senátu FSS, kde jsem skončil na “bramborovém” 6. místě z pěti “výherních” :) (stávám se tedy oficiálním prvním náhradníkem), ale naše volební koalice Upřímní Šmoulové obsadila čtyři z prvních šesti míst, což je hodně pěkný výsledek.

Do jaké míry je to zásluhou kampaně a nakolik je to o známostech, to teď nedokážu odhadnout. Nicméně z kampaně mám nějaká data, tak proč se o ně nepodělit, třeba se to někomu někdy bude hodit :)

Výsledky

Začnu od konce - ve volbách měl každý volič možnost rozdat až pět hlasů, či se zdržet hlasování (obé prostřednictvím informačního systému (IS) univerzity). Po odečtení 44 voličů, kteří se zdrželi, napočítáme 997 voličů, přičemž každý z nich dal kandidátům v průměru 3,03 hlasy. Vzhledem k tomu, že výsledky zatím neoznámila volební komise, tak zatím nebudu dávat ven žádný seznam - později případně (pokud budete někdo chtít) můžu přidat odkaz na zápis. Na fakultě je 4189 studentů, takže účast ve volbách byla 25 %, což je slušné.

Kampaň

Kampaň probíhala na několika frontách: diskuse v ISu, profily kandidátů v ISu, facebook, volební web, velká nástěnka v Atriu fakulty (vyřízená naší koalicí pro všechny kandidáty), videa na FSSpodcast, předvolební diskuse, lístečková kampaň u dveří, předvolební jednohubky a samozřejmě též promoření fakulty plakáty a letáčky. Takhle napsané to na mě teď působí až děsivě.

K jednotlivým položkám blíže (přičemž web si nechám na konec):

• diskuse v ISu: zapojilo se jen několik dalších kandidátů, ale vlákno v nějaké fázi četlo přes 300 lidí.
• profily Šmoulích kandidátů v ISu: vygenerovaly 5% přístupů na web, ale nejspíše to budou z velké části naše testovací prokliky
• Facebook: pro propagaci jsme se rozhodli použít Group spíše než Page kvůli možnosti zvát lidi a později rozesílat zprávu do Inboxu. Do naší skupiny Upřímní Šmoulové do senátu! se přihlásilo něco přes sto lidí, největší úspěch měly asi vtipné plakátky jako například následující gargamelovský plakát (přikládám i s tagy).

  

  Zpočátku se i docela živě diskutovalo o programu a dalších věcech, ale v posledním týdnu aktivita docela utichla. Na razantním úspěchu vítěze voleb má určitě velký podíl i jeho aktivita v diskusích na FB i jiných místech. V závěru jsme vyvěsili i Event (událost) “Volte Šmouly”.

  Trochu nečekaný klacek pod nohama byla úterní kompletní změna povahy Groups - celá funkcionalita se posunula trochu jinam. A to přesně v den, kdy začínaly volby. Než jsme se zorientovali a ověřili, že nám někdo neprolomil heslo, chvíli to trvalo :)

• Velká nástěnka v atriu - zde probíhaly vcelku žhavé boje - přestože jsme, coby iniciátoři umístění nástěnky v atriu, ostatní kandidáty požádali o ohleduplnost, jedna z dvojčlenných koalic vyvěsila pět A3 plakátů, což bylo lehce disproporční. V závěru jsme nadhodili i lehkou negativní kampaň v duchu démonizace populistických protivníků :-D

  
  Pavel Šíma vs. Jörg Haider

  
  Panda vs. Jörg Haider

• na FSSpodcast jsme nakonec videem nepřispěli, ač okolo toho proběhla živá diskuse nad vypůjčenou kamerou :)
• předvolební diskuse s jednou z dalších koalic byla fiasko především kvůli tomu, že nám do závěru debaty zůstali tři diváci
• lístečková kampaň před dveřmi byla jedna ze dvou nejvýraznějších akcí, celkem jsme rozdali něco kolem patnácti set letáků, ale často tak po třech po čtyřech, protože před přednáškou byl frmol :)
• předvolební jednohubky byly tou druhou z nejvýraznějších, ale určitě nejzábavnější akcí: připravili jsme jednohubky s modrou pomazánkou a modré pití (zásadní poznatek pro příští generace: minerálka po přisypání modrého potravinářského barviva šumí a prská! a modře! :-D). Výsledek byl dokonalý: deset litrů modré tekutiny v kelímcích a pět podnosů jednohubek zmizelo během pár minut (vybrali jsme pěkné místo, kudy odcházeli návštěvníci divadelního představení, zejména prváci). Bohužel nejsou nejspíš žádné fotky.
• souběžně s tím jsme po fakultě od pondělí předchozího týdne vylepovali a přelepovali hromadu barevných a černobílých plakátů (ty černobílé měly na sobě barevného šmoulu :))

Web

Využili jsme zkracovač adres jdem.cz pro pěknou adresu smoulove.jdem.cz (redirect je na jan-martinek.com/smoulove/). Na webu jsme vyvěsili potřebné info + pěknou sekci “Monitoring volebního dění”. Avšak nakonec se toho s postupem voleb mnoho nedělo, takže jsme toho mnoho nevymonitorovali. Na webu jsem měl zavedené Google Analytics, takže mám nějaká data o návštěvnosti.

Celkem na web přišlo 199 návštěvníků, zobrazili 1051 stránek a rozložili si to na 269 návštěv, takže 22 % z nich se i vrátilo (což je již dost vysoké číslo na to, abychom to nebyli jen my).

První vrchol v návštěvnosti jsou dny po jednohubkách, nejvyšší bod (70 návštěvníků) je první den voleb, kdy jsme před fakultou rozdali těch cca 1000 lístečků a přišel informační e-mail o začátku voleb (přímé přístupy na web dělají v tento den 52 %). Druhý den už jsme rozdávali méně a na webu je to poznat.

Web sám o sobě potěšil, lidé z něj neutíkali a proklikali se kam se dalo (až tak mnoho možností zase ale nebylo :)). Zajímavé je rozložení zdrojů návštěvnosti: 50 % návštěvníků přišlo přes odkaz (45 % z Facebooku, 5 % z ISu), 49 % zadáním adresy do prohlížeče a 1,5 % nás nějak našlo přes Google.

Celkový dojem

Celá kampaň, ač byla dost časově náročná, byla hodně zajímavá a zábavná. Za což patří dík mým spolušmoulům i ostatním kandidátům :-) Z hlediska kampaně, jak jsem již říkal, není zřejmé, jaká část úspěchu náleží jí - ale vzhledem k tisícovce hlasujících už by mohla mít vcelku slušnou váhu.

Právě jsem si na Lupě přečetl článek o elektronických vizitkách. Mimo to, že je tento článek krátký a profilově mi k Lupě moc nesedí (i přes její občasné publicistické úlety), mi přijde naprosto scestná následující úvaha:

Abyste se s druhým člověkem na Internetu zkontaktovali “na úrovni doby”, musíte se “skamarádit“, začít se “followovat” nebo navázat spojení (connection) na mnoha sociálních sítích, jejichž počty můžou jít u některých z nás až do desítek.

Inteligence uživatelů sociálních sítí občas mizí nejen při psaní statusů jako “Jdu spát.” či “Močím.”, ale i při samotném výběru sítí. Každá ze sítí je užitečná k něčemu jinému a ignorování tohoto faktu je cestou ke hlubině informačního přehlcení.

Stejně jako jsem před pár lety nečetl newsletter a blog každého svého klienta, kolegy či známého, nechatoval s nimi na ICQ a co týden neobjížděl všechna bydliště, abych klienty pozdravil u příležitosti nedělního podvečera, tak dnes nemám potřebu přidávat všechny osoby, které poznám, na všechny dostupné sociální sítě a komunikační protokoly.

Na Facebooku mám přátele. Na twitteru sleduju pár pro mě (z různých důvodů) významnějších lidí a pár užitečných feedů. Na pracovní kontakty je tu Linked.In. V RSS čtečce mám jen zdroje, které poskytují zajímavé články. K pracovní komunikaci je většinou nejlepší e-mail či osobní setkání, případně rychlý telefonát, pročež není nutné mít tyto osoby na ICQ. A tak podobně. (Tyto množiny osob samozřejmě mají průniky, ale to teď není důležité.)

Každého člověka je fajn poznat jako komplexní osobu, ať už jde o klienta či kamaráda. Ale nepotřebuji vědět, kolik toho na párty v pátek večer vypil můj klient, ani nejnovější údaje z ceníku služeb poskytovaných některým z mých přátel.

Ještě jedno krátké ohlédnutí za mou epochální cestou do Prahy (ano, pro vesničanobrňáka je to opravdu zážitek!).

Zaujaly mě záchodky na nádražích, jak na Hlaváku, tak na Florenci; a to nejen cenou. Ač totiž u vchodu stojí superspeciální automaty, které vydávají slevněnky na bagety, otáčí turniketem apod., jsou doplněny i o tradiční paní (jejíž pozice bývá na UP inzerována jako „Hledáme osobu pro obsluhu vstupu na WC. Požadavkem je především dobrá práce s mimikou obličeje. Vlastní citrón výhodou.“). V jednom vchodu paní všechny uklidňuje – „Ano, automat vrací!“, na druhém trpělivě rozměňuje na desetikoruny a upozorňuje, co je to vlastně ten vchod (design turniketu očividně předběhl dobu) a kam strčit získanou desetikorunu.

Pamatuji se, jak kdysi na místním městském úřadě nakoupili první počítače a navýšili počet zaměstnanců, aby měl kdo s těmi počítači pracovat, takže tento postup by mne již neměl překvapovat – ale opět se to podařilo. Nejspíše jde o kompromisní boj s hrozbou rozbíječů strojů. Každopádně je to tak absurdní, až bych řekl, že koza se nažrala a vlk zůstal celý. (Pozn.: Poslední věta neobsahuje narážku na paní za přepážkou. Opravdu.)

Uáh, nelze jinak než začít citoslovcem. Vzhledem k tomu, že se už objevily pěkné recenze koncertu, omezím se na to, co jsem postnul na Twitter bezprostředně po koncertu – „ještě dva koncerty Radiohead a přestanu na koncertech zavírat oči“. Hudebně i světelně to bylo neskutečné. Moc krásné. Budoucnost patří LEDkám! Zkoušel jsem najít nějaký pěkný záznam, ale nejspíš se to pořádně ani zaznamenat nedá - tak snad jen malinká ukázka z jarního jihoamerického turné (kamera zabírající pódium [proč mě to safra táhne k tomu napsat „stage“?] vyrovnává barvu, v té první části mají světla spíš takovou medovou barvu).

The Tourist

A teď ještě nějaký ten begraund. Po delší době jsem se vypravil do Prahy a to je vám vtipné město. Vždycky mi chvilku trvá se tam zorientovat, ale jakmile si uvědomím, že Václavák není položen severo-jižně s koněm na severním konci, hned je to lepší. To, že je Praha velkoměsto, je možné sledovat například na tom, že má více stejně se jmenujících zastávek MHD.

A když už jsem tam byl, aplikoval jsem svou jedinečnou metodu návštěvy města a rychlým krokem jsem chodil cikcak, takže jsem byl všude. Z pamětihodností jsem navštívil především Burger King, množství zajímavé (velikost sendviče je měřitelná v počtu ubrousků nutných na úklid všeho, co ze sendviče při konzumaci vypadne; dostal a využil jsem jich snad deset), ale chuťově teda nezaujal (Dabl Vuopr). Na závěr procházky po městě jsem oslintal stojan s Routledge Classics v Neoluxoru a filosofickou megapoličku v Academii. Pěkné. A také jsem zjistil, že ty plakáty na Leonarda Cohena nejsou z loňska.

O racionálně-efektivním étosu místa svědčí tým chlapíků s dusačkou hlíny, kteří usazovali neposlušnou hlínu na dolním konci Václaváku. Nedělní odpoledne v nejateističtějším státu Evropy.

Za celý den jsem mluvil jednou česky a to s prodavačem na výstavišti, který mi říkal, že jsem asi třetí Čech, kterého tam vidí; jinak samá angličtina a němčina. Dobře jsme popovídali s nějakými Maďary u Florence, leč cestu jsem jim neporadil.

No alarms and no surprises, please

A dostávám se ke zpáteční cestě, která byla více dobrodružná nežli zdrávo. Předpokládal jsem, že nebude mnoho lidí se stejně špatným nápadem, tj. jet do Brna vlakem (Berlín->Budapešť), který oplývá pouze dvěma vagóny dvojky a spacími vozy. Mýlil jsem se. Už dlouho jsem nestál tak, aby se nedalo přešlápnout na druhou nohu, a to ještě v Praze hodně lidí zbylo (”Však za pět hodin jede další spoj, klídek.”). Na záchodku sedělo asi pět lidí, takže komu se chtělo, měl lehký problém.

Větší problém měl pán, který někdy po třetí ranní přišel a šeptal ichhabherzschmerzen, ach, a chytal se za srdce. Po dlouhých úvahách některých spolucestujících o využití nouzového odblokování dveří k upozornění na problém (jako gesto by to bylo silné, ne že ne ;)), dvou nalezených doktorech a několika proplutích průvodčího davem (přičemž mě překvapilo, že část vlaku je zavřená zevnitř a ani on se tam nedostane – strojvedoucího volal mobilem) a dalších peripetiích jsme zastavili v Záboří nad Labem a pána odvezla záchranka. Snad je v pořádku.

Po rozjezdu zhasla světla (jako už několikrát předtím, ale tentokrát definitivně), tak jsem zabalil četbu ráno rozečteného Nietzscheho Zrození tragédie z ducha hudby a jen chvílemi na Idosu sledoval zpoždění (49 minut). Pak už jen čtvrt na pět, točená Kofola u Vietnamce na hlaváku a No Surprises do sluchátek. Domů.

Stálo to za to.

Některé věci mě netěší, tak jsem se uchýlil až k citovému vydírání; viz obrázek.

A mí milí spolubydlící si začali dělat čárky! :)

Včerejší zážitek z mé první návštěvy 3D projekce byl skvělý - především díky krásnému filmu (Up (u nás Vzhůru do oblak) od Pixaru; jedenáctou hvězdičku z deseti získává film za úžasnou alternativní Revolutionary Road na začátku filmu, dvanáctou za vytvoření postavy psa Doga (sic) podle českého dabéra Pavla Lišky – ani si nepamatuju, kdy jsem byl [tak moc] potěšený dabingem).

Pokračování »

[Mířeno na filmo/mediálněmilovné publikum.] Někdy je smysl skutečnosti pro blbé vtípky vskutku nepřiměřený…

(Objeveno v loňských Filmových listech při uklízení stohů čerstvého nepořádku dovezeného z letošní LFŠ. Potřeboval jsem se trochu uklidnit jejich grafickou úpravou.)

10 dní, 30 projekcí, z toho 8 s živou hudbou, 3 divadla, 4 koncerty, 4 noci v Míru, hromada známých a 35 hodin spánku. Fotky níže.

Outliers

(In statistics, an outlier is an observation that is numerically distant from the rest of the data. [Wikipedia])

• nejstrhujícnější živohudební: Metropolis+MidiLidi;
• nejdepresivnější: tříhodinová Betty Blue v 11 večer posledního dne;
• nejlegračnější: Růžový panter (Husa na provázku);
• nejkrutější (bez przesady!): grafická úprava Filmových listů;
• nejrozlaďujícnější: Jowita;
• nejhlasitější: THX1138+AGF;
• nejvtipnější: Chromofobie;
• nejdrtivější: Katyň;
• nejminulostpřinášejícnější: Suzanne Vega (Caramel, In Liverpool);
• nejpříjemnější mainstream: Velká láska (1931);
• nejmilejší neživé setkání: kompletní Foucaultovy Dějiny sexuality v místním knihkupectví;
• minutý: Karavan Evropa (VOSTO5);
• nejnepohodlnější: Zimní stadion+Batman;
• nejprospanější: Hvězdná srážka (automatická metoda prostřihu, filmu to neškodilo);
• nejpřečtenější: Simion Výtažník (str. 235);
• nestihnutý: Normal;
• nejsledovanější: francouzské filmové neobaroko, ale prý to není dobré označení;
• nejpopulárnější terminus: Dýpfrout;
• nejnezmíněnější v tomto seznamu, ale skvělý: Floex – jak hudbozvučný, tak pártyoidní;
• nejpuntíkovatější: LFŠ09.

Pozn.: Statistika je nutně reduktivní! Jak by řekli staří latiníci, “Etiam nec lectus eget nulla sagittis placerat eu vitae ante.”

Ješ. jedn. pozn.: V tom slajdšou si zapněte popisky přes Show Info v pravém horním rohu (menu se zobrazí až po drobné provokaci šipkou).

(Kavárna Pod hodinami, Brno, Česká, duben 2009)

(FSS, Brno, duben 2009)