Podnebí

(Kavárna Pod hodinami, Brno, Česká, duben 2009)

(FSS, Brno, duben 2009)

(Brno, Husova, duben 2009)

Nedávno jsem se konečně stal mužem. Ne, nechci zde mluvit o nákupu sady nářadí Ikea Fixa, ale o mém krásném novém mixéru. Mixér je takový revolučně zmutovaný švýcarský nůž. A mixér je to správné nářadí pro přípravu spousty zásadních jídel – zejména tedy krevetové polévky.

Krémovou krevetovou polévku jsem v životě zkusil jednou (shodou náhod zrovna v Ikei) a učarovala mi. Výsledek mého snažení je drobně odlišný (žádný pěkný recept jsem nenašel), ale to není na závadu - však experimentování se meze nekladou. Nu, co s tím teda.

Pro přípravu hafa polévky (tj. cca 4 člověkoporce, ale empiricky ověřená je i možnost distribuce do dvou člověkochodů [tj. oběd a večeře], kdy každý chod zahrnuje dvě porce) nejdřív hodím na koustíčky nakrájenou cibulku do prskajícího másla na pánvi. Po chvíle šoupání cibule tam a zpět (Sysifos strikes back!) cibule odhalí barvu namáslené pánve a to je ta správná chvíle pro vysypání sáčku mražených oloupaných krevet. Pak se staně něco děsivého: krevety pustí vodu a na pánvi se objeví odporná zelená kapalina s růžovými červy. Tuto část je třeba zvládnout s chladnou hlavou. (Netvrdím, že má cesta je jediná správná…)

Na vedlejší plotýnce mezitím zapnu naminihranolkované brambory (kdy si je naminihranolkujete je na vás) v půllitru lehce slané vody (v hrnci, proboha!) a jak to vaří, vrazím do toho slepicu v kostce (bujón). Po delší chvíli nerozhodného koukání na hrnec se žlutou pěnou a pánev se zelenou hrůzou a jejich občasného míchání, sesypu vše jmenované do hrnce a vařím ještě cca 15 minut, poslouchám Radiožurnál a občas míchám.

Jak se vaření chýlí ke konci, napustím půlku dřezu studenou vodou a šoupnu do něj hrnec. Obsah hrnce míchám míchám než je vlažný, můžu otestovat i aproximaci lahodné chuti blížícího se pokrmu. Vlažný (!) maglajz vysypu do mixéru (ano!) a rozmixuju úplně moc. Do krémova. Na šestku. Půl minuty. Jakože úplně do rozmixovana.

Vystěrkuju to zpátky do původního hrnce, ze kterého utěrkou utřu vodu (zespodu) (byl přece v tom dřezu), naleju tam celou smetanu na šlehání (zdravé!) a tak pět minut ještě povařím a míchám a sleduju, aby mi to nevykypělo. Zhusta to bublá, bacha.

Pak obsah vyexportuju do talířů, mističek či nějaké megamisky, přidám nějakou houstíšku a mmmmmmmm! Protože průběžně umývám nádobí, mohu se rovnou přesunout ke skládání oslavných básní.

Repete surovin na cca 4 porce: čerstvé máslo (je ho třeba tak čtvrtka), smetana na šlehání, jedna cibule, kostka slepičího bujónu, oloupané mražené krevety, sůl (ale ta skoro není potřeba díky bujónu), dva větší brambory. Jak na to tak koukám, je to i vcelku příjemně levné jídlo.

Stromy už
velice potichu
shazují bolavé květy

třeba pro příští jaro

„Myslíte, že existuje nenormativní věda?“
„Někteří vyučující na katedře se snaží před prváky předstírat, že ano.“

(Útržek z konverzace z nedávného semináře. Dlouho mi trvalo, než mě napadlo to strčit sem. Ano, ten titulek má jediný účel – měl odradit ty, kteří to tu číst nechtěli. Že jste nechtěli a dočetli až sem? Pak nemám slov.)

Představme si typickou jednoduchou životní situaci ilustrující běžné životní situace každého z nás. On hledá Ji, v poušti. Ona hledá Jeho, také v poušti. Vychází ze dvou různých míst, od sebe dostatečně vzdálených, abychom s oběma aktéry mohli soucítit. Bohužel, minou se cca o 57 kilometrů a oba umřou žízní mezi dunami světlého písku.

Jak filmové médium zachytí takovou scénu v její osudové velkoleposti? Ponechme stranou ilustraci dějového pozadí, které vede k této scéně, a soustřeďme se na scénu samotnou.

Můžeme zabírat detaily postav, jak jdou pouští. Ve tváři zoufalství i láska, jež je žene pouští. Ale v detailu nikdy nepoznáme, jakým směrem jdou. Jsou statičtí, duny v nekonečné repetici vyplňují záběr. Nepoznáme směr, vše se mění v marnost od samého počátku, naděje milenců je směšná.

Můžeme postavy zabrat z velké výšky, ale pak zmizí. Nejdříve divákům s rozostřeným viděním, snad pohnutým tragickým osudem, pak i ostatním, když tečky, v něž se mezitím postavy přeměnily, překročí rozlišovací schopnost filmu. Pokud nezmizí, budou to nehybné tečky, jejichž pohyb přehlédneme, pokud přímo neusneme odcizením.

Jakékoli přiblížení scény mimo záběr už bude zlehčením, zjednodušením, snížením účinku. Kreslit schéma? Doplnit vypravěče? Nechat slunce zapadat, abychom mohli sledovat alespoň vzájemnou orientací stínů milenců? Odcizení a kýč předchází pochopení.

***

Děkuji za pozornost! A příště o nepoužitelnosti jazyka pro popis životních situací.

(Dnes pouze pro milovníky zbytečných slov.)

Mimo jiné lidé také používají věci.

Všechno použití věcí se neobejde bez dvou omezujících prvků - rámu a šumu. Obojí jsou omezením dokonalosti věci, rám kvantitativním a šum kvalitativním. Například takové okno: bez nutnosti zastřít vnější svět a ztratit tak světlo zachytí teplo uvnitř domu. Rámem je nemožnost rozšířit okno na celou plochu domu a dosažení nulové tepelné a světelné ztráty. Šumem je deformace obrazu vnějšího světa.

Rám si většinou neuvědomuji, pokud není záměrně zúžený. Naopak šum je velmi často zjevný a vtírá se na mysl. Jinou ilustrací rám a šumu může být nemožnost zatlouct kladívkem hřebík vzdálený pět metrů - o tom ani neuvažuji, naopak nedobře pospolu držící topůrko a hlava kladiva je nepříjemná obtíž.

Rám opustím, protože jeho rozšiřování směřuje do budoucnosti. Naopak se chci věnovat šumu, protože ten je krásný tím, že směřuje do minulosti. Je krásný, neboť se také podílí na vytváření vzpomínek a dotváří dojem z prožívání lidského života, který se odehrává během neustálého používání věcí. Paměť je plná šumu. (Šum není čistý chaos. Šum je zbytek chaosu v řádu vytvářeném člověkem. Šum ale není ani nepořádek. Je to zbytek chaosu v pořádku.)

Šum je krásný, jakkoli se to zdá podivné. Nostalgická vzpomínka je místo, ze kterého zmizel šum – ale nikoli v té vzpomínce. Šum je obraz na povrchu zabroušené dřevěné desky. Šum je pokřivený obraz ve starém okně. Šum je zakašlání v tichu uprostřed symfonie. Šum je veliké zrno černobílé fotografie vyfocené v tmavé místnosti. Šum je obraz na okně v mrazivém zimním ránu. Šum je kus kuřecího, který mi spadl na svatbě pod stůl. Šum je slunéčko sedmitečné v kytici růží. Šum na podzim pokládá listy na zametené cestičky v parku. Šum krčí dopisní obálky a probouzí zvědavost.

Po přelakování dřeva šum trochu ustoupí, zdokonalení skla v okně zamezí zkreslení, izolace studia a mnoho pokusů zamezí náhodným zakašláním v hudebním záznamu, lepší a jemnější film zachytí obraz bez viditelného zrna, etc. Zbude jen vzpomínka. Tam, kde šum mizí, je často vrácen ručně zpět: tapeta skryje dokonalou zeď a dýhování vrátí obraz už dávno ne dřevěným dveřím, ale je to jen iluze šumu, šum nahrazen není. Ale také není nepřítomen, objeví se v jiné formě.

Šum nemůžeme vytvořit, nemůžeme se jím předávkovat. Šum narušuje plán, ničí přesnost. Kazí ideál, který by se jinak mohl odehrávat stále dokola stejně. Šum připisuje datum ke dni. Šum podepisuje vykonanou práci a říká tím “hotovo”. Šum je vodotisk potvrzující pravdivost života.

Básníkem nebudu. A nejen kvůli tomu, že mi to vždycky v tisku nějak zprasí. Mezitím tu ale mám tři nejasné věci z posledních dní. (Vlastně asi jen proto, aby mi nevypršelo přihlášení do administrace blogu, hrozně nerad vždycky štrachám heslo.) Ať žije ambivalence.

Poslední týden
tichého jara sténá.
Pláče i vrba.

***

Sedím tak dlouho
pod kvetoucími stromy.
Ztiší se písek.

***

Z jarního listí
vítr vyřezá hudbu.
Bolí z ní zuby.

Jednou tu byl Příběh, byl uvnitř. Posedával v rohu sevřeném dvěma bílými stěnami. Občas vstal a ošahával mříže v oknech, prohlížel si převalující se mlhu v údolí i nad údolím. Nepotřeboval jíst, tak byl věčně opilý – na prázdný žaludek stačí málo. Po ránu jej bolívala hlava.

A takhle to šlo dál, dokud Příběh neumřel – bez známého důvodu. Možných důvodů bylo příliš mnoho, proto se ani známý detektiv Hadr nepokusil přemluvit šéfa, aby zahájil vyšetřování.

Zedníci zamíchali cement v míchačkách a zazdili mřížovaná okna. Z bílých stěn pak byly černé, navíc nebyly vidět. Ale to nevadilo, protože tam nikdo nebyl.

Příběh pohřbili v mlze, protože nic jiného venku nebylo (a uvnitř by brzy byl zápach). Rituály se musí dodržovat – „Příběh by z toho měl radost,“ řekl farář Surový.

A pak už se nic nedělo.